Minulý pátek mi při volnější chvilce v práci říká kolega, že jsem docela vtipná a že bych mohla dělat influencerku, protože mám přehled a umím to prodat. Nevím, jestli jen nechtěl nějak slušně říct, abych už zklapla a začala tím otravovat lidi na internetu, nebo to myslel vážně. On je to takové zlatíčko, ale kdo ví.
A já, ačkoli vím, že by bylo snazší zaujmout videem a nestálo by to ani tolik úsilí jako datlovat do klávesnice články, které čte pět lidí, z toho jsem jeden já, tak jsem strašně ráda, že v době mé puberty nebyly žádné sociální sítě typu TikTok nebo Instagram. To jsem se jen ztrapnila před pár lidmi venku a za pár dní už o tom nikdo nevěděl. A teď si to po těch letech pamatuju jenom já.
V duchu nedávných událostí si ale říkám, že bych na tom nebyla tak špatně, protože jsem alespoň nešla do Clash of the Stars, nehajluju na Instagram Stories, nemlátím lidi na koupališti a neznásilňuji nezletilce.
I přesto jsem byla prostě mladé, hloupé prkno a i na mě by se dalo něco vytáhnout. Útěchou mi může být, že na mě asi není nic, co by mě dostalo před soud.
Ponaučení z toho plyne následující: klidně buďte občas idioti, ale škodťe jenom sobě a nejlépe bez audiovizuálních záznamů.
