Proč máme takový strach přiznat, že něco neumíme, nevíme nebo neznáme? Sama u sebe mohu vypozorovat, že v situacích, kdy je pro mě něco nové, se snažím nejdříve reagovat, jako bych se s tím setkávala každodenně. Jako bych ztratila na hodnotě, kdybych řekla: „Nevím, vůbec netuším.“ Naučila jsem se v takové chvíli alespoň zpomalit a promyslet si odpověď, protože někdy danou věc znám, a zarazila mě jenom forma, jak se mě na ni někdo ptá. A někdy prostě nevím, a tak řeknu, že nevím. Ale cítím se u toho špatně. Přitom se jedná o zcela běžnou věc. Jsem ochotná přiznat, že toho nevím opravdu hodně. Asi je i víc věcí, které nevím a neznám. A také jsem si zcela jistá, že věci, které vím, jsou často špatně. Ne všechny, ale jistě se v něčem mýlím.
Snažila jsem se přijít na to, co tkví v tom, proč se při neznalosti cítím tak provinile. Do jisté míry za to může i práce, protože se ode mě často čeká, že musím znát spoustu věcí a mít všeobecný přehled. Ale to je spíš zástupná věc. Tyto pochybnosti podle mě mají kořeny už ve škole, kde „nevím“ znamenalo neúspěch a často i výsměch učitelů a spolužáků.
Matně si vzpomínám na situaci, kdy jsem byla v první třídě. Máma si pro mě přišla dřív, protože jsem s ní měla někam jít. Vstoupila do vyučování. Já se začala balit a učitelka řekla něco ve smyslu: „Když už tady máš maminku, tak nám předveď, co umíš.“ Byla to matematika, ta mi vždycky docela šla, ale v situaci, kdy na vás hledí celá třída a ještě k tomu rodič, jsem znejistěla. Dostala jsem příklad, který jsem zřejmě nevěděla. V takových situacích běžně čekáte, že vás učitel navede. Ale já se jen rozbrečela, protože jsem nevěděla, jak jednat. Je to 25 let zpátky a dodnes si pamatuji, jak mi slzy padaly na moje manšestrové kalhoty.
A teď už naštěstí manšestr nenosím, ale pořád bojuji s tím, že se cítím provinile, když něco nevím.
